Rozhovory s úspěšnými
Firemní "inventář"
I když je se STINGem spojena poutem téměř pokrevním, před více než dvěma lety se stala matkou a svůj post ekonomické manažerky opustila. Ze STINGu však neodešla natrvalo, to by ani nešlo. Tu a tam Dášu Kulišovou potkám s kočárkem na chodbách třinecké centrály, a tak jsem jednoho dne sebrala odvahu a poprosila ji o rozhovor. Málokdo by mi mohl říct o firmě více než ten, kdo stál téměř u jejího zrodu. Ale hezky po pořádku.
Bavila tě ve škole matematika?
Bavila. Na vysoké škole jsem si například zapsala místo jazyků, které mi absolutně nejdou, matematiku a počítače. Účetnictví, kterému se věnuji, tam bylo jenom jeden semestr. Můj obor byl zaměřen na personalistiku a sociologii, ale tak mě to táhlo k účetnictví, že jsem si řekla, že se mu budu věnovat. Školu ale vystuduji a budu mít širší rozhled. Raději však mám čísla, počítače a matematiku, protože je v nich řád a pravidla.
Studovala jsi při práci. Můžeš říct stručnou historii, jak ses poprvé dozvěděla o STINGu a jak došlo k tomu, že jsi tam začala pracovat?
Velkou náhodou. Po střední škole jsem se nedostala na vysokou, tak jsem začala pracovat v týdeníku Horizont jako sekretářka a v podstatě holka pro všechno. Tam byli zaměstnáni i dva kluci, kteří byli v partě s Martinem Zarembou. Začala jsem s nimi kamarádit, chodili jsme v pátky do Moravského šenku a tam jsem se seznámila s Martinem, Maruškou Szlauerovou a celou jejich bandou. Za rok v září jsem se dostala na školu a přerušila jsem s nimi styky. Asi za rok mi Martin volal, že založil firmu. Protože věděl, co všechno jsem dělala v Horizontu, zeptal se mě, jestli bych byla schopná a ochotná mu dělat účetnictví, že toho má malinko, začíná a že nezná nikoho, kdo by mu s tím pomohl. Souhlasila jsem a opravdu toho nebylo hodně. Školu jsem si přizpůsobila, abych měla alespoň jeden den v týdnu celý volný a mohla být v Třinci. Udělala jsem pořádek v dokumentech tak, aby mi to vyhovovalo a účtování jsem pak dělala doma o víkendech.
Celou dobu jsem si myslela, že jsi vystudovaná ekonomka…
Je to ekonomická škola, všichni jsme měli základní předměty ekonomie stejné, ale já jsem měla obor veřejná správa se specializací personální a sociální management.
Spoustu věcí ses tedy naučila z praxe, nikoliv ve škole?
Z knížek, z internetu, od kamarádů a samostudiem.
Kolik vás tedy ve STINGu začínalo?
Byla tam právnička Věrka Zahradníková, Petr Chmiel se staral o počítače, Martin Zaremba, já a Maruška Szlauerová.
Jak to pokračovalo dál?
Naše spolupráce se do minulého roku, a vlastně do dnešních dní, vůbec nepřerušila. Akorát jsem si „jela“ ještě svůj život. Udělala jsem bakalářky a Martin mě velmi přemlouval, protože práce začínalo být víc a víc, abych se už do školy nevracela. Ale já jsem řekla, že ji v žádném případě nepřeruším a že to zvládnu. A zvládla jsem to. Nestudovala jsem při zaměstnání, ale pracovala při škole. Měla jsem denní studium. Krátce po roce 2001 už jsem velmi potřebovala nějakou spolupracovnici, tak jsem k sobě na účetnictví přivzala i svou sestru Naďu. Protože jsem nechodila do práce jako klasický zaměstnanec, byla jsem tady dva tři dny v týdnu a zbytek ve škole, Martin potřeboval, aby tady někdo fyzicky byl. Aby byl v případě potřeby po ruce, kdyby potřeboval například hospodářské výsledky. Myslím, že v roce 2003 nastoupila další účetní, která nám pomáhala a já jsem dostala možnost dělat ekonoma. Přibyla mi větší zodpovědnost a práce, účetnictví už jsem se tolik nevěnovala. Už jsem vedla tým účetních, které jsou dnes čtyři. Měla jsem na starosti asistentky, jezdila jsem po pobočkách, zaučovala jsem je. V rámci svých časových možností jsem tedy dělala to, čemu se nyní věnuje vedoucí týmu asistentek Veronika Voborská.
Slyšela jsem, že když jsi odešla, rozdělily se tvé pravomoci asi mezi čtyři lidi. Je to tak?
Asi je.
Pracovitost a rychlost máš v povaze?
Myslím, že ano, jinak by se to nedalo stíhat. S odstupem času se divím, že jsem zvládla při práci školu. Vážně. Kdybych do toho měla jít znovu, tak si to hodně rozmyslím. Ale je fakt, že jsem neměla volno. V roce 2007 jsem byla po šesti letech na dovolené. Do té doby jsem měla dovolenou tak pět dní v roce a to možná jen kvůli lékaři. Samozřejmě, že se to odrazilo na mém zdraví i na psychice. Stále jsem byla ve stresu, pořád na mě někdo tlačil, termíny, porady, průšvihy… takže můžu říct, že za takovou cenu se dnes při mém synovi Františkovi nemůžu vrátit do práce.
Byla jsi workholik?
Říkali to o mě, ale já jsem spíš zodpovědná. Ale to asi z povahy práce vyplývá a ve finále to tak vypadá. Dlouho jsem nikomu neuměla říct ne. Třeba mi někdo ve čtyři hodiny zavolal, že něco potřebuje a já jsem mu řekla „no dobře, já to ještě udělám“. A pak jsem tu seděla do sedmi. Za poslední rok, možná dva, jsem se naučila říkat ne. Řekla jsem si „dost, musíš zpomalit, nebo se z toho opravdu zblázníš.“
František je velmi živé dítě, určitě tě vytěžuje. Začátky byly hodně těžké, protože si pamatuji, že když jsi tady občas přišla, vždycky plakal. Když to tedy srovnáš, je mateřství v něčem náročnější než práce v době, když jsi byla úplně nejvytíženější?
Teď je to „dovolená“. S Frantou nemusím přemýšlet, co bude za pár dnů, nemusím si plánovat týden, co budu dělat každý den, nečekají mě žádné porady, kontroly, termíny. Jedu si svým životem (pláč Franty). Svým způsobem je to určitě jednodušší, ve srovnání s prací, ale zas takové jednoduché to není… Ty začátky, když plakal, byly náročné. Ale zase více spal, tak jsem měla čas něco udělat.
Tvoje spolupráce se STINGem ještě pokračuje?
Pokračovala zezačátku konzultačně, protože je fakt, že pokud někdo něco dělá dvanáct let a pak práci předá, lidé hned nevědí, co mají dělat, kde co najdou a jak si s tím poradit. To trvalo tři, čtyři měsíce po porodu. Teď pracuji jenom pro Martina.
Co Ti připadá, že se za těch třináct let změnilo?
Hodně se změnily vztahy. Zrovna nedávno jsem byla s naším bývalým spolupracovníkem a tak jsme si říkali, že už tady není ta rodinná atmosféra, která byla, ty páteční večery, kdy jsme si sedli, všichni měli čas, byli jsme mladší, nikdo neměl závazky. Mimo to, že je více poboček a zaměstnanců, ale to už jsou jen čísla. Samozřejmě to nejsou jen vztahy, co se hodně změnilo. Ale firma jako taková je teď úplně jiný kalibr.
Dekuji za rozhovor.
Adéla Majerová
